Když miminko nepřichází…

Vytvořeno03.03.2018

Možnost počít dítě je dar, nikoliv samozřejmost. Zatímco některé ženy se tohoto daru více či méně dobrovolně vzdávají (např. potratem či užíváním antikoncepce), jiné ženy po dítěti zoufale touží a zaprodaly by duši za možnost porodit vlastní dítě. Pokud pár touží po dítěti a dlouhodobě se otěhotnění nedaří, je to situace psychicky velmi vyčerpávající. Pokud již žena alespoň jedno dítě má, má i z  psychického hlediska větší naději – motivační faktor, že když to šlo jednou, podaří se znovu. Co se týče prožívání psychické bolesti související s  neplodností (resp. Nenaplněné touhy po dítěti), často nehraje roli, zda žena dítě má či nemá, protože její nenaplněná touha se týká potomka, kterého se nedaří počít.

 

Přístup žen k  otěhotnění se často liší i dle jejich věku. Čím je věk ženy vyšší a možnost spontánně otěhotnět nižší, tím větší úzkost a tlak ženy bývá, aby „to“ konečně klaplo. Pokud se otěhotnění nezdaří a dostaví se menstruace, žena to zpravidla vnímá velmi negativně jako další ztracený měsíc času. Biologické hodiny tikají velmi silně a z  milostného potěšení páru se stává pouze honba za potomkem – aby ke styku došlo ve správnou chvíli s  co nevyšší pravděpodobností otěhotnění. Mladší ženy se často utěšují faktem, že mají ještě „dost času“a „nějak“ to půjde.

Pokud je u partnerů běžně ze zdravotního hlediska vše v  pořádku, doporučuje se rok až dva (dle věku ženy) snažit o dítě spontánní cestou bez speciálních odborných vyšetření a vnějších zásahů. Pokud se otěhotnění nedaří ani po dvou letech, mělo by následovat vyšetření ženy specializovaným gynekologem zabývajícím se neplodností a muž by měl navštívit urologa. Součástí vyšetření bývá odběr krve na hormonální profil, zjištění průchodnosti vejcovodů, vyšetření na pohlavně přenosné nemoci u obou partnerů a genetické vyšetření. Dva roky jsou ale dlouhá doba a trpělivost není v  této situaci zrovna vlastnost, kterou bychom oplývali, takže většina žen, respektive párů, často tlačí lékaře již po půl roce neúspěšného snažení (někteří i dříve), „aby něco dělal“. Často tak zbytečně velké procento žen končí v  IVF centrech, přestože by tyto ženy s  trochou trpělivosti nakonec mohly otěhotnět spontánně.

Vždy je třeba myslet na to, co je psáno na začátku, že dítě je dar. A dar není samozřejmost. Někdo ho dostane ihned, jiný za dlouho a někdo třeba vůbec. Ani IVF není stoprocentní a tak se může stát, že některé páry svou touhu po vlastním dítěti nikdy nenaplní. Jsou známy případy, kdy partneři nakonec spontánně počali dítě např. po 7-10ti letech, po opakovaných neúspěšných IVF pokusech, poté co dítě adoptovali a podobně. Pokud přes všechny dostupné možnosti početí vlastního dítěte není možné, přichází na řadu adopce. Pro některé páry je tato možnost nepřijatelná a nesmiřitelná (raději žádné, když ne naše), pro jiné naopak vítaná a často ji třeba raději volí než celý ne vždy ideální proces IVF (hlavně, že máme dítě, které budeme milovat).

Velkou překážkou otěhotnění bývá často vlastní psychika, tzv. fenomén psychické neplodnosti. Pokud někdo dítě moc chce, touha po dítěti je jeho jediným cílem, tělo je tím neustále stresováno, tak to zpravidla jako na potvoru prostě nejde. Naopak, když pak dojde k  uvolnění, soustředění na jinou aktivitu, nasměrování na jiné životní cíle (třeba i ty, kde by bylo dítě překážkou), tak se dítě neplánovaně zadaří počít k  překvapení samotného páru, lékařů i okolí. V  případech, kdy se miminko dlouhodobě nedaří počít, se doporučuje vyhledat psychologickou pomoc. Psycholog pár doprovází po celou dobu léčby, IVF, pomáhá jim klást a řešit otázky týkající se rodičovství a podobně.

VýrobceJOŽÁNEK
Vaše soukromí je pro nás nade vše
Náš e-shop ukládá soubory cookies, které pomáhají k jeho správnému fungování. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.
Rozumím a pokračovatPodrobné nastavení