Porod- velké finále

A je to tady!!! Den D!!! Koncem těhotenství jsem řešila, zda poznám, jestli rodím nebo to jsou poslíčci. Jako prvorodička jsem se bála, že nedojedu včas do porodnice nebo „nedej bože“ porodím doma. Dnes každou nastávající maminku můžu uklidnit. Každá to pozná, příroda si s tímhle vskutku dobře poradila a zkrátka Vám vnukne takový zvláštní instinkt, díky kterému víte, že je to ONO.

 Začalo to v 5 hodin ráno, vzbudila jsem se a měla jsem tvrdší bříško a neskutečně mně bolely záda. Potřebovala jsem čůrat, od půlnoci už asi po šesté, a pak ne a ne znovu zabrat. Šla jsem si tedy dát sprchu, po které se mi vždy ulevilo. Jenomže tentokrát sprcha nezabrala, řekla bych, že právě naopak. Sedla jsem si na gauč do obýváku, koukám z okna, jak chumelí a v tu chvíli mě to trklo: Já určitě rodím. Čekala jsem, že v tuhle chvíli budu stresovat a hrozně se bát. Ale vůbec, byla jsem v naprostém klidu. Ještě jsem řekla manželovi, ať si dá klidně kafe, kdyby to bylo v porodnici na dlouho. Ten samozřejmě začal stresovat, jakmile jsem kontrakce místo po deseti měla po devíti minutách. Nebyl schopný ani sednout za volant, takže to musel odřídit manželův tatínek, který jezdí vždy podle předpisů a spíše se drží hesla: méně je někdy více. Do dnes si pamatuji, jak byl nervózní. Ani ne tak z toho, že vnoučátka jsou již na cestě, ale že místy musel přišlápnout trošku plyn.  Do porodnice jsem přijela v 8:45. Následovalo převléknutí do nemocniční košile a šup na vyšetření. Přišla paní doktorka a konstatovala, že jsem otevřená na 8 prstů ale pořád mi nedocházelo, že dneska budou špunti venku. Došlo mi to až v ten moment, kdy dětská doktorka přinesla na stoleček jeden růžový a jeden modrý náramek pro miminka s dnešním datumem. Zhruba v 12:00 přišel pan doktor, který mi píchl vodu, protože sama neodtekla. Byl tak natěšený na přirozený porod dvojčátek, že mi pak bylo moc líto, že nás prošvihnul, protože byl odvolán na císařský řez jiných dvojčátek. Mimochodem v ten den jsme tam byly tři maminky s dvojčátky. Po prasknutí vody jsem nesměla už ležet, ono to stejně ani nešlo, takže jsem se pohupovala na míči nebo jsem se procházela. Pak přišla sestřička a dala mi kapačku na uvolnění svalů a po ní to začínalo být celkem nepříjemné ale pořád nic, co by se nedalo vydržet.  Čekali jsme na to, až Vendovi sestoupí hlavička. Už jsem chtěla tlačit, ale paní doktorka, že to pořád ještě není ono a tak jsme pořád čekali. Bolesti stále nebyly takové, jaké jsem očekávala. Počítala jsem s tím, že si u toho pořádně zakřičím. A 15 minut před velkým finále jsem se dočkala. Dvě sestřičky společně s manželem mě převalili na bok a to byla pro mě konečná. V tento moment byly bolesti přes můj práh a tak jsem se dočkala i toho křičení a do toho jsem dýchala jako pudl . Těch 15 minut mi přišlo nekonečných. Když jsem se manžela zeptala, kolik ještě zbývá, měl kliku, že seděl za mnou a že jsem nebyla schopná se otočit, jinak by ten jeho telefon letěl. Uběhly pouze tři minuty!!! Pak mě konečně přišla vysvobodit paní doktorka. V ten moment byl porodní box plný lidí. Rodily mě dvě doktorky, kterým jsme opravdu vděčná, jak skvěle to zvládly, tři sestřičky pobíhaly okolo mě, v rohu čekaly dvě dětské doktorky a kousek vedle zíval anesteziolog, kdyby došlo na císařský řez a manžel samozřejmě, kde jinde, než u hlavy.  Babička mi vždy říkala, že porod je jako, když potřebuješ na velkou a nejde ti to. Musím konstatovat, že toto bych na záchodě nikdy zažít rozhodně nechtěla. Na tři zatlačení byl malý venku. Tím to většinou končí, ale teď byla na řadě malá. Pozorovala jsem malého, byl celý bílý a vůbec nekřičel a pak najednou slyším, jak na tom stolečku řve jako tur. Chtělo se mi radostí brečet.  Další kontrakce však nikde a slyšela jsem jen doktorku, jak říká, že děloha se už zavinuje. V tu ránu jsem v sobě měla cévku a málem se schylovalo k tomu, že jedeme na sál. Ale to jsem si řekla: „Tak to teda ne!“ Cítila jsem malou kontrakci, takže teď nebo nikdy. Pořádně jsem zatlačila a malá byla venku. Viděla jsem kolem sebe samé hvězdičky. Viktorka okamžitě na rozdíl od Vendy řvala jako správná ženská, asi se jí chudince nechtělo vůbec na svět.  Ale hold to brácha rozhodl za ní.  Porod placenty jsem téměř necítila. Pak přišlo šití. Každá maminka mi říkala: „Šití je už nic oproti porodu“ Já to teda měla naopak, raději bych odrodila ještě to třetí.  Pak následovaly tři hodinky na poporodním. Sestřičky mi přinesly pytlík s pískem. Nevím, proč jsem si představovala ten pytel, jako mají ve stavebninách. Po celou dobu se mi chtělo spát, ale adrenalin to nedovolil. Tak se podívám do leva a vidím, jak sestřičky běhají sem a tam. Podívám se doprava a můj muž má opřené čelo o postel a spí. Pravda, on si totiž nedal doma to kafe. Po třech hodinách bylo vše v pořádku a tak mě vezou na oddělení šestinedělí. Přiběhla za mnou sestřička s dětmi, a protože se obě na tu malou postel nevešly, tak říká: „Které chcete?“. Nevěděla jsem, co odpovědět, vždyť to je jako Sophiina volba. Když jsem viděla sestřičku, jak je netrpělivá z mé odpovědi, řekla jsem holčičku. Ale musím říct, že dnes je mi to vůči Vendovi strašně líto.

 A na závěr rada pro všechny nastávající maminky. Z porodu nemějte vůbec strach. Je to jako horská dráha. Jděte si to prostě užít, ta bolest při jízdě, která k tomu patří, není nekonečná a brzy se zastaví. A až budete mít své miminko v náručí, na všechno okamžitě zapomenete. Věřte, že Vaše instinkty a mateřská intuice Vás povedou. Sama za sebe musím říct, že jsem z porodu byla mile překvapená. Kdo mě zná, ví, že jsem spíše větší citlivka. Na oddělení šestinedělí pak počítejte s tím, že co sestřička, to jiný názor. Její rady si samozřejmě vyslechněte, ale učiňte, tak jak to bude vyhovovat hlavně Vám. Stalo se mi totiž, že jedna sestřička mi radila nechávat odříhnout miminko vždy zády k Vašemu bříšku a sestřička, co přišla na noční, mě div nesprdla, jak děti nechávám odříhnout, že  snad se dává dítko na rameno, což jsem původně tak dělala. Vzhledem k tomu, že  hormony Vám lítají nahoru a dolů, dokáže Vás taková situace v ten moment rozbrečet. Jinak nemějte strach, ze začátku Vám sestřičky se vším pomůžou. Já jsem pomoc při  krmení (bohužel jsem se hned nerozkojila) a koupání velmi ocenila. V momentě, kdy  už jsem to musela zvládnout sama, jsem se pěkně zapotila.  Než půjdete domů, poproste babičky, aby Vám domů navařili do krabiček, pár dní totiž v kuchyni moc času nepobudete. V porodnici jsme strávili 6 dní a po nich hurá domů. Už nejsme jen  manželský pár, už jsme RODINA 

AutorIng. Veronika Nováková
VýrobceJOŽÁNEK
Zdrojwww.jozanek.cz
Porod- velké finále
Porod- velké finále
Porod- velké finále
Vytvořeno31.07.2017
Tento internetový obchod ukládá soubory cookies, které pomáhají k jeho správnému fungování. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím