Recenze: Kniha- KONCEPT KONTINUA

Dočetla jsem právě knihu Koncept kontinua ( podtitul Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti ) od Jean Liedloffové. Kniha mě hodně zasáhla a myslím, že má hodně co říct všem ženám, které plánují být matkou, ale i těm, které už maminkami jsou.

Autorka ve své knize srovnává život a přístup k dětem u „moderních“ lidí a indiánů žijících v jihoamerických pralesích stále na úrovni doby kamenné. Vnímá rozdíl mezi lidmi moderního světa, kteří se stále za něčím honí v touze dosáhnout štěstí a indiány, kteří jsou šťastní vlastně po celý život, spokojení a veselí při každé činnosti. Autorka tvrdí, že člověk je vysoce vyvinutá sociální bytost, která má vrozená očekávání toho, jak se s ní má zacházet, vzniklá za tisíce let jejího vývoje. Frustrace moderního člověka prý pochází z toho, že miminko bylo ochuzeno o prožitky, na jaké bylo podvědomě připraveno a očekávalo je. Jeho vývoj pak neprochází správnými fázemi a tyto potřeby zůstávají v podvědomí jako nenaplněné touhy, jako neprožitý pocit „správnosti“.

A jak nesprávnému vývoji zabránit? Co udělat pro to, abychom měli klidná spokojená miminka, šťastné, veselé, přirozeně zvídavé a neagresivní děti a aby z nich vyrostli šťastní lidé? Musíme jim v první řadě poskytnout to, co od přírody potřebují. A to je především:

Nošení dítěte ( tzv. fáze v náručí ): Miminko by mělo být od narození co nejvíce nošeno matkou nebo jinou blízkou osobou přímo na těle ( tedy v šátku nebo jiném nosítku ), a to proto, aby byla naplněna jeho instinktivní potřeba být s matkou a stát se pozorovatelem jejího života. Miminko vyrůstající u tradičních národů zažívá to, co má zažívat. Matka ho má uvázané na těle a bere ho všude s sebou. S miminkem při sobě pracuje a dál se stýká s lidmi, není izolovaná jako spousta moderních matek na mateřské dovolené. Kdykoli chce miminko pít, dá mu napít. Miminko se účastní života jako pozorovatel na periferii pozornosti dospělých, ne v jejím centru.

Všechny ženy prý v sobě mají dáno, jak se nejlépe postarat o dítě, ale bohužel mnohdy dají na rady typu: nech ho vybrečet, nesmíš mu pokaždé vyhovět, jíst nepotřebuje častěji než jednou za 3 hodiny, nenos ho, abys ho nerozmazlila, dítě má spát ve svém pokojíčku, aby nerušilo dospělé apod. Nicméně zacházení s dětmi podle takových principů prý způsobuje jeho obrovskou citovou deprivaci. Jejich instinkty jim velí, aby hlasem signalizovaly matce, že něco není v pořádku. Nedělají to vědomě, je to signalizace ztráty pohodlí, která pomohla lidem přežít. Pokud jejich matka nereaguje na jeho potřeby, miminko je nešťastné, doslova trpí, pokud matka neregaguje na jeho pláč, až z toho miminko usne, neznamená to, že se uklidnilo a usnulo, ale usnulo absolutním vyčerpáním. Pokud se tyto situace opakují, miminko to vzdá, se zlomeným srdcem, s pocitem, že je všechno špatně. Později se tento pocit projektuje do pocitu, že ono samo je „špatně“. Pasáže o tom, co novorozenec a kojenec, kterého rodiče nechávají plakat, prožívá, jsou opravdu velmi jímavé...

Důležité je také to, že nošením dítěte se správné instinkty vyvolávají i u matky, které potom péče o novorozence a kojence nepřipadá nijak náročná a sama dochází k tomu, že jej chce nosit stále víc. Mezi matkou a dítětem se tak vytváří opravdu pevná vazba, které se nic nevyrovná a nic ji nemůže nahradit. Je velmi naplňující jak pro dítě, tak pro matku. Matka, která odpírá dítěti to, co potřebuje, odpírá vlastně i sobě to, co potřebuje ona.

Když miminko začne lézt, končí tím fáze v náručí a miminko dostává téměř absolutní svobodu s tím, že matka je vždy nablízku a připravena a ochotna splnit mu jeho potřeby. Přichází se k ní napít, odpočinout, pomazlit. Indiání věří dokonce i silnému pudu sebezáchovy svých dětí a navzdory mnohým opravdovým nebezpečím ( ostré nože v blízkosti dětí, oheň apod. ) prý nedochází k žádným zraněním, na rozdíl od „moderních“ dětí, jejichž pud sebezáchovy přejímá na sebe matka tím, že je neustále hlídá a určuje, co mohou a co ne, radí, zakazuje, organizuje. Dítě pak svůj přirozený pud sebezáchovy ztrácí a spoléhá se na péči matky.

Určitě tím autorka nemá na mysli, že dítě nemáme hlídat u silnice, elektrických zásuvek, bazénu a podobně, to jsou případy takového nebezpečí, jaké dítě ze své podstaty nemůže očekávat, ale určitě jim můžeme poskytnout více svobody v jejich zkoumání světa, protože to je to, čím si mají projít. V této fázi se děti automaticky přidružují k ostatním dětem různého věku a tím dostávají další vzory chování. Instinktivně, jak bude dítě dorůstat, bude se chovat stejně, protože je bytostí sociální, tj. „do společnosti zapadající“ a to, že je takové, mu umožnilo přežít po tisíce let.

AutorJana Havelková
Zdrojwww.jozanek.cz

Nejnovější články

Poloha koncem pánevním (KP) patří mezi zcela fyziologické, i když neúplně běžné varianty uložení dítěte v děloze na konci těhotenství. Není třeba na takové uložení miminka pohlížet jako na abnormalitu a je možné takto spontánně porodit.
Jednou z možností ukončení těhotenství je operativní ukončení císařským řezem (SC – sectio caesarea). V ČR takto končí dle různých porodnic i 20% porodů (zastoupení SC se v různých porodnicích velmi liší) a trend je, že se počet císařských řezů zvyšuje.
Naše plena Pastelka je ušitá z bavlněného froté. Nevypadá jak jednorázovka, není na suchý zip ani patentky, ale uvázat ji hravě zvládne každý (ii tatínek nebo babička).